Přestaňte jíst ryby. Jinak život v oceánech nezachráníme

Neomezen regulacemi a poháněný chamtivostí, rybářský průmysl je největší hrozba našich oceánů. Není jiná cesta, než se mu postavit.

Lidstvo obdrželo v pondělí 6.5.2019 nejdůležitější zprávu za dobu své existence: veškerý život na planetě zemi prochází kolapsem. Rozsáhlý mezinárodní posudek o stavu přírody přináší informaci, že se naše planeta nachází ve smrtící spirále. Přesto asi nikoho nepřekvapí, že se tato zpráva objevila pouze na několika málo titulních stranách novin. Nezájem médií o skutečně důležité zprávy je do nebe volající. Čím naléhavější problém, tím méně je mu věnováno prostoru.

Důvod je jednoduchý. Pokud bychom si plně uvědomili, v jak špatné situaci se nacházíme, požadovali bychom změnu systému. Změna systému ovšem znamená ohrožení těch, kdo média vlastní. Raději odvedou naši pozornost debilitami, jako je narození dítěte do britské královské rodiny nebo patáliemi Tomáše Řepky. Často slyšíme, že máme přesně taková média, která si zasloužíme. Není to pravda. Máme taková média, která vyhovují svým milionářským majitelům.

Je povinností novinářů psát o těchto upozaďovaných tématech. Chceme vaši pozornost obrátit k mořím, 70 % naší planety, které jsou i v těch řídkých zmínkách opomíjeny. Život se v nich hroutí ještě rychleji než na souši. Podle zprávy Spojených národů je zcela jasné, že hlavním problémem rozhodně nejsou plasty! Není to ani znečištění, klimatické změny ani okyselování oceánů. Je to rybolov. Přestože je komerční rybolov vůbec nejdůležitějším faktorem kolapsu, mluvíme o něm nejméně. Pečlivě se mu vyhýbá i poslední série BBC – Modrá planeta, aby se tak vyhnula překřížení zájmů mocných. Neobjevuje se v ní ani slovo o fosilních palivech nebo znečištění plasty – a pouze malá zmínka o rybářském průmyslu, který ochraňuje kombinace hrubé síly a romantizujících fantazií.

Když uslyšíte slovo „rybolov“, co se vám naskočí v mysli? Rozesmátý vousatý kapitán jako z obalu rybích prstů, který na vás mrká z červené loďky vesele si bafající po rozdováděném moři? Pokud ano, vaše představa o tom, jak toto odvětví skutečně vypadá, potřebuje pořádnou dávku reality. Díky šetření organizací Greenpeace z minulého roku víme, že 29 % britských rybářských kvót je vlastněno pouze pěti rodinami, které zároveň dominují žebříčkům nejbohatších rodin ve Spojeném království. Dalších 24 % drží jediná mezinárodní holandská korporace. Přestože malé lodě do 10 metrů tvoří 79 % flotily, podílejí se jen na 2 % celkových úlovků.

Rybí farmy mají mnohem větší dopad, jelikož ryby a krevety jsou často krmeny celými mořskými ekosystémy: vlečné sítě si nevybírají a vše, co se do nich zachytí, je rozemleto na rybí moučku.

To samé platí v celosvětovém měřítku: obří lodě bohatých národů doslova vysávají ryby obklopující chudší národy, zatímco připravují o hlavní zdroj potravy miliony lidí, vyhlazují žraloky, tuňáky, mořské želvy, albatrosy, delfíny a mnoho dalších druhů, které v oceánech ještě přežívají. Chov ryb u pobřeží má ještě ničivější dopad, ryby a krevety jsou krmeny často celými mořskými ekosystémy, které lodě s vlečnými sítěmi vyluxují a rozemelou na krmivo.

Hluboké vody, nacházející se alespoň 300 kilometrů od pobřeží, jsou zóny, kde žádné právo neplatí. Tady se loví za použití vlasců s háky dlouhých až 120 km, které doslova vyhladí predátory a všechna další zvířata, která s nimi přijdou do styku. Problémem je ale i chov ryb mimo moře, a to díky kombinaci laxních pravidel a katastrofické neschopnosti je vymáhat.

V posledních letech se populace tresek a makrel začaly v některých oblastech vzpamatovávat. Bylo nám řečeno, že je můžeme s čistým svědomím začít opět konzumovat. Výsledkem je, že populace obou druhů jsou v prudkém úpadku. Kvůli kvótám jsou nedospělé tresky po výlovu ilegálně vyhazovány v průmyslovém objemu přes palubu, a tak je množství ulovených ryb ve skutečnosti asi o třetinu větší. Makrely v těchto vodách díky neregulované chamtivosti rybářského průmyslu již před několika týdny ztratily eko nálepku .

Vláda tvrdí, že 36 % vod kolem Anglie jsou „chráněné jako mořské rezervace“. Tyhle oblasti nejsou ale nic víc než čáry na mapách. Ve skutečnosti se komerčně neloví pouze na méně než 0.1 % těchto falešných rezervací. Nedávno publikovaná studie v Science Journal odhalila, že lov za pomoci vlečných sítí je v evropských chráněných lokalitách ve skutečnosti vyšší než v těch, které jako chráněné označeny nejsou. Tyto takzvané rezervace jsou pouhá fraška, jejich jediný účel je podvést veřejnost, aby věřila, že se na ochranu ekosystémů „něco podniká“.

Loňské vyšetřování organizace Greenpeace odhalilo, že 29 % rybářské kvóty Spojeného království spadá pod pět rodin.

Možná doufáte, že tváří v tvář selhání Evropské unie přinese brexit příležitost dělat věci lépe. Máte pravdu, ale tato příležitost zůstává nevyužita. Zatímco Evropská unie chystá příští rok právní závazek zamezující lov jakéhokoliv rybího druhu v objemu, který by přesahoval přirozený přírůstek, britský „zákon o rybolovu“ žádné takové záruky neobsahuje. Nepočítá se s žádnou proměnou chráněných území v oblasti, kde by byly ryby skutečně chráněny. Drancování britských moří se pravděpodobně ještě zintenzivní.

Frustrující je hlavně to, že regulace rybářského byznysu je snadná i levná. Pokud by byl komerční rybolov zakázán ve velkých oblastech moří, množství ulovených ryb by paradoxně pravděpodobně stouplo díky tomu, co biologové nazývají efekt přelití. Ryby a korýši se v rezervacích nejen množí, ale rostou do větších rozměrů, poté se rozšiřují do okolí. V jiných částech světa, kde skutečné mořské rezervace existují, se například úlovky dramaticky zvýšily. Jak dokazuje pojednání ve vědeckém časopisu PLOS Biology, i pokud by došlo k zákazu rybolovu ve všech hlubokých vodách, celosvětový úlovek by ve skutečnosti díky rostoucím populacím, které se poté přelijí do národních vod, vzrostl.

V současnosti jsou ale pravidla těžko vymahatelná. Organizace WWF vypočítala, že opatřit každou loď, která loví v britských vodách a je delší než 10 metrů, systémem na vzdálené sledování, by stálo přes 150 milionů korun. Kamery a senzory by zaznamenaly, co a kde lodě loví, a znemožnily by tak nelegální rybolov. Použití tohoto systému je však dobrovolné. Jinými slovy je povinné dodržovat zákon a zabránit vyhazování nechtěných úlovků, překračování kvót a rybolov v chráněných oblastech, ale je zcela dobrovolné používat vybavení, které by toto dodržování mohlo pomoci vymáhat. Není překvapením, že pouze méně než 1 % plavidel souhlasilo s používáním těchto zařízení. Je ale těžko překvapující, když je nedodržování zákonů odměněno obrovskými zisky, že celé odvětví pokračuje v tom, že žene rybí populace – a s nimi celou potravní pyramidu – do záhuby?

Ryby a mořské plody, které bychom mohli bezpečně a s čistým svědomím jíst, neexistují. Současné skandály ukazují, že i ryby označené jako šetrně lovené a jejichž jediným účelem je přesvědčit nás, že je v pořádku kupovat některé druhy ryb, ve skutečnosti neobsahují žádné garance. Tuňáci s certifikátem se například zpracovávají ve stejných závodech, které jsou zároveň zodpovědné za lov a odřezávání ploutví u ohrožených žraloků. V britských vodách jsou certifikátem opatřeny i mušle, které při lovu doslova bagrují a demolují tak mořské dno.

Jasně, třiďte plastové tašky, ale pokud chcete opravdu něco změnit, přestaňte jíst ryby.

Převzato z The Guardian