Co znamená být člověkem? Neptejte se

Ve své domýšlivosti nevidíme problém, jelikož jsme absolutní narcisti.

Martha C. Nussbaum

V běhu času myšlenka „bytí člověkem“ zcela jistě znamenala (a bude dál znamenat) mnoho věcí. Na tuto otázku nikdy neexistovala jediná odpověď. V dnešní době by však měla být spojena se schopností rozpoznat, že samotná otázka je problémem.

My lidé jsme velice sebestřední. Míváme ve zvyku myslet si, že být člověkem je něco velice zvláštního a důležitého. Proto hledáme odpověď právě na tuto otázku a ne na to, jaké to je být slonem, prasetem či ptákem. Tato absence zvědavosti je součástí ohromného etického problému.

Otázka „Jaké to je být člověkem?“ není jen narcistická, zahrnuje i trestuhodnou nechápavost. Jako bychom se ptali: „Jaké to je být bílým?“ Narážíme na nezasloužená privilegia, která byla zneužita k dominanci a vykořisťování. Ale to nám obvykle nedojde, jelikož jsme absolutní narcisti.

Sdílíme planetu s miliardami dalších vnímavých bytostí, které mají vlastní složité způsoby bytí tím, kým jsou. Aristoteles si již dávno povšimnul, že všichni naši zvířecí spolubydlící se snaží zůstat naživu a zplodit další svého druhu. Všichni z nich vnímají. Všichni z nich touží. A většina z nich se přesouvá z místa na místo, aby získali to, co chtějí. Aristoteles navrhoval, že bychom měli směřovat k obecnějšímu vysvětlení toho, jak zvířata (včetně těch lidských) vnímají, touží a jak se pohybují.

Aristotela známe jako filosofa, ale byl i zdatným biologem, který studoval měkkýše a další velké i malé tvory. Své studenty vybízel k tomu, aby se neodvraceli od výzkumu zvířat, která nejsou tak okouzlující. V každém z nich viděl něco úžasného, především skutečnost, že všichni prahnou po pokračování života. Tento úžas, který by nás měl vést k plnějšímu etickému myšlení, je hlubokou součástí naší lidskosti. Ale úžas je na ústupu, jelikož my lidé teď ovládáme planetu natolik, že jen málokdy máme pocit, že bychom měli s ostatními zvířaty žít na bázi reciprocity.

Melissa Golden for The New York Times

Domestikovaná zvířata okupují privilegovanou sféru, ale i s těmi je často zacházeno krutě (vzpomeňte si na množírny nebo opuštěné divoké kočky). Velkochovy prasat, kuřat a dalších zvířat jsou poměrně novou formou odporné brutality. Vidíme, že naše zločiny mají devastující dopady na bytosti v „přírodě“: škody, které vzcházejí z laboratorního výzkumu na zvířatech, četné újmy obvyklé při věznění lidoopů či slonů v zoo; drancování populací velryb harpunami; pytlačení slonů a nosorožců kvůli mezinárodnímu černému trhu; nezákonné převozy afrických slonů do amerických zoo; ničení habitatu mnoha velkých savců v důsledku klimatické změny. Odhaduje se, že lidská činnost přispěla k vyhynutí více než osmdesáti druhů savců.

Nové problémy se objevují neustále. Svět potřebuje etickou revoluci, osvětové hnutí mezinárodních proporcí. Ale tuto revoluci brzdí přehnané rozjímání, které obvykle zahrnuje i otázku: „Jaké to je být člověkem?“

Vraťme se na začátek, rozšiřme svůj úžas a raději se zeptejme: „Jaké to je být velrybou?“ Pak co nejlépe dovedeme, pozorujme velryby a přečtěme si úchvatný výzkum vědců, jako jsou Hal Whitehead či Luke Rendell. Ptejme se na slony (můj nejmilovanější druh) a pokud se nemůžeme vydat na safari, dívejme se na filmy o slonech, kteří prostě jen žijí své životy a vykazují oddanost komunitě, zármutek i spoustu dalších složitých postojů, o kterých si myslíme, že patří jen nám lidem.

A provádějme mnohem víc filosofické a právnické práce ohledně teoretických přístupů k ochraně ostatních zvířat a rozvinutí větší reciprocity vůči nim. Máme již k dispozici tolik vědeckých informací o složitosti zvířecích životů. Využijme je teď filosoficky. Will Kymlicka a Sue Donaldson už odvedli skvělou práci na téma reciprocity a komunity domestikovaných zvířat, ale před námi je ještě mnoho práce.

Melissa Golden for The New York Times

Ve světě filosofické politiky patří dnes nejvýznačnější obecný přístup britskému utilitaristovi Jeremy Benthamovi, kterého směle a schopně rozvíjí filosof Peter Singer. Tento přístup má i nadále velký význam, jelikož se soustředí na utrpení zvířat. Pokud bychom zvířatům prostě přestali působit svévolnou bolest, byl by to ohromný krok vpřed.

Dnes již víme, že zvířata potřebují spoustu věcí, jejichž nepřítomnost jim utrpení působit nemusí: možnost družit se s dalšími svého druhu v normálních skupinách; možnost zpívat či troubit svým charakteristickým způsobem;  možnost množit se; možnost volně se pohybovat prostorem bez překážek; možnost dát průchod zvědavosti a objevovat nové věci. Jsem přesvědčena, že i my potřebujeme přístup, který se bude soustředit na rozličné „dovednosti“, či svobody, které každý druh vyžaduje, aby mohl prosperovat.

Píši teď knihu, ve které použiji svou dřívější práci o „dovednostním přístupu“ k rozvinutí nového etického rámce, který by v této oblasti vedl zákon a politiku. Ale můj přístup je jen jedním z mnoha a bude konkurovat jiným. Právníci pracující pro dobro zvířat v domácích i mezinárodních zákonech potřebují solidní teoretické přístupy a v tom by jim měli filosofové pomoci. A že je před námi ještě tolik práce.

Tak nechme svůj narcismus a otázky jen o sobě stranou. Usilujme o počátek éry, ve které být lidskou bytostí znamená zajímat se i o ostatní druhy, které tento svět obývají.

Martha C. Nussbaum je čestnou profesorkou Právnické fakulty Chicagské univerzity.

Převzato z The New York Times

Reklamy