Krutost ke zvířatům změnila můj pohled na psí závody

Miluju psy – Toni by vám řekl, že po svém boku nepotřebuju mít ženu, stačí mi Výmarák – a každý rok píšu nejraději sloupek o psím deníku ze Závodu tažných psů na Iditarodské stezce nebo o Westminsterské psí výstavě.

Nicméně ani jeden z nich už nikdy nenapíšu a rád bych se omluvil čtenářům – zvláště kvůli Iditarodu – za můj špatný úsudek.

Jde o to, že se psy vycházím lépe než s lidmi. Jsou spolehlivější a nejsou tak lstiví. A při psaní týdenního zábavného sloupku – no, teoreticky je to zábavný sloupek – jsem si vždy liboval v zábavě ze psího pohledu.

Ale při hledání zábavy, jsem z dohledu ztratil fakta:

Závody tažných psů jsou krutým, nezvyklým a nepřijatelným trestem pro zvířata.

Iditarod je hrbolatý devítidenní výšlap v délce téměř dvou tisíc mil. Cílové pásky dosáhne jen zhruba 50 procent psů a od jejího počátku v roce 1973 při závodech zemřelo minimálně 150 psů.

Kromě smrti čekají na iditarodské psy po cestě otřesné věci – průjem, krvácející vředy, poškození plic, zápal plic, virová onemocnění, zlomené kosti, natažené svaly a omrzliny.

Abyste lépe pochopili všechny tyhle hrůzy, doporučil bych vám shlédnout nový dokument „Sled Dogs“ (Tažní psi) od torontské filmařky Fern Levitt nebo se podívejte na webové stránky Sled Dog Action Coalition (Koalice pro tažné psy).

Kromě brutálního tréninku a péče o saňové psy zacházíme i s jinými bytostmi nehorázným způsobem.

Když jsem byl malý, každou neděli jsem se vyžíval ve sledování býčích zápasů v telce – ano, v neděli, očividně jde o den, kdy mi odpočíváme a oni to mají spočítané. Pak jsem se během studií dostal na svůj první býčí zápas ve Španělsku a no… Kromě skutečnosti, že to opravdu nevypadalo jako férový souboj, jsem byl otřesen nelítostnou, barbarskou povahou tohoto úkonu.

A přesto se mnoho civilizací po celém světě, blízko i daleko, zapojuje do podobných věcí.

Býčí zápasy. Psí zápasy. Kohoutí zápasy.

V podstatě každá zvířecí aktivita, která v sobě obsahuje slovo „zápas“, je bez pochyby nehumánní. Když spolu bojují lidé – při boxu nebo MMA – alespoň se účastníci dobrovolně rozhodli. Nemyslím si, že by se kohout při svítání vzbudil s myšlenkou: „Po večeři bych rád rozmlátil jinýho kohouta.“

Ale v tomhle spočívá naše kultura:

Zavěšení losí hlavy nad krbem.

Pózování na lodi se šedesátikilovým tuňákem.

Můj bože, rodeo — rodeo! — je oficiální státním sportem Jižní Dakoty, Texasu a Wyomingu, i když si nejsem jistý, že to koně a krávy považují za sport.

Pak jsou tu profesionální rybářské soutěže.

The Bassmaster Classic — která rozhoduje o světovém šampionovi v lovu okounů — je třídenní podívanou na kanálu ESPN2.

(V pokeru aspoň rybu nikdy nezabíjíme, jen si bereme její peníze.)

Každopádně jsem sám kdysi rybařil a sázel na koně. Ani jedno už dělat nedokážu.

Co dělají koním a chrtům při závodech, abychom na ně mohli sázet, je nepochopitelné a nesnesitelné. Vygooglete si „týrání chrtů“ a dostanete stejné množství výsledků jako u „Kim Kardashian na nákupech“.

(179 trenérů a majitelů psů obviněno z nelegálního vývozu závodních psů)

I cirkusy týrají zvířata. Pokud tedy nevěříte, že Ringling Brothers uspořádali u místních slonů anketu ohledně toho, zda si užívají balancování na stoličce, zatímco na jejich hlavě tančí žena.

(5 důvodů, proč sloni nepatří do zajetí)

(Řekl bych, že jsme se trochu vyvinuli – alespoň už součástí Olympijských her není střelba holubů. Ano, na letních hrách 1900 v Paříži byla jednou z disciplín střelba holubů. Živí ptáci byli vypouštěni do vzduchu, aby na ně „atleti“ mohli střílet. Cíl: zastřelit co nejvíce holubů. Bylo zabito téměř 400 holubů.)

Je to poměrně jednoduché:

Zvířata by neměla být podrobována našim rozmarům, v jakékoliv formě či tvaru, jem kvůli našim sportovním a zábavním potřebám.

A zřejmě bychom je měli i přestat jíst.

Převzato z The Washington Post

Advertisements