Mají housenky šanci zachránit planetu?

Ačkoliv by se nám plastové tašky mohly jevit jako dokonalý vynález, jejich existence je pro naši planetu spíše zkázou, nežli přínosem. Biologové nyní přichází s novým objevem, který by mohl tuny igelitových tašek redukovat. A není velkým překvapením, že místo, aby se lidé zamysleli a obětovali trochu toho pohodlí, na scénu přicházejí… mimolidská zvířata!

Není žádným tajemstvím, že množství plastových sáčků je více než alarmující. Naše populace se doslova topí v igelitu, ve kterém jsme si domů donesli dva banány. Taková taška vydrží na skládce přes tisícovku let.

K celkem náhodnému faktu dospěla Federica Bertocchini, bioložka ze španělské univerzity v Cantabrii, která se zabývá amatérským chovem včel. Všimla si, že v některých úlech se shromažďují housenky motýla zavíječe, které požíraly vosk. Aby je mohla blíže identifikovat, vzala si jich pár domů v igelitovém sáčku. Když se poté po několika hodinách vracela domů, aby se na nalezence blíže podívala, našla jen prázdný sáček plný děr.

Igelit plný děr od housenek zavíječů.

Po bližším zkoumání bioložka poznala, že se jedná o larvy včelího škůdce – zavíječe voskového. Pro testování svého nápadu se tak spojila s Paolem Bombellim a doktorem Christopherem Howem, dvěma biology z Cambridgské univerzity. Mnoho plastů drží pohromadě na stejném principu jako včelí vosk – pomocí methylenových můstků -CH2-. Je známo pouze minimální množství organismů, které mají enzymy schopné tyto můstky rozložit, proto nejsou plasty obvykle biologicky odbouratelné. Tým, který housenky požírající vosk podezříval, problém rozlouskl.

 (Žížaly jsou důležitější než pandy (pokud chcete zachránit planetu))

V pondělí pak vydali vědci v časopisu Current Biology článek o tom, že tyto housenky nejen, že pojídají plastové sáčky, ale zároveň je jejich tělo schopné trávit látky v nich obsažené, především pak polyetylen.

 „Je to velmi vzrušující objev, především proto, že jsme se na problematice rozložitelnosti plastového odpadu s kolegy Paolem a Christopherem věnovali několik let,“ řekla Federica Bertocchini.

Podle jejich studie jsou tyto housenky  v rozkládání plastu jedničky. Společně zjistili, že stovce housenek trvá 12 hodin, aby spořádali 92 miligramů plastu – což odpovídá váze zhruba tří zrnek rýže. Aby se jim podařilo zjistit, zda housenky rozkládají plast až pomocí svých vnitřností, ne pomocí mandibul, vytvořili z housenek pastu (jak jinak, že). Mrtvou hmotu pak rozetřeli po vzorku plastu. Během následujících 14 hodin se podařilo odbourat 13 % polyethylenové hmoty.

Dalším podrobným zkoumáním však tým vědců došel k novým poznatkům – není zcela jisté, jestli si enzymy k trávení plastu tvoří samotná housenka motýla, nebo až bakterie v jejím těle. Nebo možná se tak děje kombinací obojího.

 „Pokud za tento jev může jen jeden enzym nebo molekula, můžeme se zaměřit na izolaci této patřičné látky,“ uvedl Bombellim.

Vědci se nyní zabývají hledáním patřičného enzymu a jeho genů, které stojí za štěpením plastů.

Ačkoliv se celá studie jeví jako naprostá senzace, je důležité vzít v potaz například to, že housenky nezískávají z plastové potravy zdaleka tolik živin, kolik potřebují. Z tohoto hlediska pak vyplývá, že jejich životy jsou několikanásobně zkráceny, pokud přežívají na nutričních (ne)hodnotách z plastů.

 (Měsíc bez odpadu)

Máme tedy zapotřebí krmit motýly našimi igelitovými sáčky a ničit jejich životy? Dostáváme se opět do situace, ve které je jiné zvíře vystavováno trápení a neplnohodnotnému životu, abychom si my, lidská zvířata, nemusela odpírat ani to nejmenší minimum. Chcete pomoci? Zapojte se aktivně! Zkuste třeba náš Měsíc bez odpadu a uvidíte, jak se dá snadno a efektivně přispět aspoň malou špetkou. 🙂

Advertisements