Zachraňujeme to, co milujeme

Před několika lety, kdy jsem studovala přírodovědný certifikační program, nám botanik a hostující lektor představil termín biofilie – „láska ke všemu životu a živému světu, láska ke všem životním formám“. Tento koncept mě okamžitě pohltil, zvlášť když se botanik zeptal: „A víte, proč je biofilie tak důležité v ochraně přírody?“

„Je důležitá,“ řekl, „protože zachraňujeme to, co milujeme.“

Zachraňujeme to, co milujeme

Fotku želviček v nádrži nemám, ale tahle fotka ten pocit vystihuje.

V tuto chvíli mě už hluboce trápilo něco, co jsem opakovaně považovala za naprostý rozpor mezi osnovami a prostředím lekcí centra přírody a tématem lásky k životu v samotných třídách. Tyto rozpory zahrnovaly (ale neomezovaly se na): několik akvárií ve vstupní hale centra, ve kterých po mnoho let přebývalo množství zajatých původních želv zachráněných z různých situací, jejichž „rehabilitace“ nespočívala v ničem jiném než v sezení na nudných kamenech a zírání skrz neprostupné sklo, den za dnem, rok za rokem.

Kdykoliv jsem je viděla, lámalo mi to srdce.

Jednou jsem přerušila venkovní hodinu pod altánem centra a zeptala se, zda bychom si nemohli dát přestávku a přinést žebřík, abychom odtáhli síť, která byla přichycena k altánu nad námi (jak mi bylo řečeno, byla tam, aby bránila ptákům v hnízdění mezi trámy a kálení na nic netušící návštěvníky) a uvnitř které se zachytil vrabec, který se zoufale snažil dostat ven.

Poté, co jsem se snažila co nejnápadněji upozornit ředitelku centra na zoufalého ptáka nad námi, mi bylo úsečně řečeno, že „je v pořádku“, že „se to děje v jednom kuse“ a že se to dá „vyřešit později“. Sklíčená a v rozpacích jsem si stoupla na konec altánu a zvažovala ptákovu úzkost oproti vlastnímu nepohodlí z představy dalšího vyrušování a rostoucího pocitu zoufalosti z toho, co mi stále více připadalo jako naprosté přehlížení, snad až pohrdání životy skutečných jednotlivých zvířat.

Jak jsem zděšeně pozorovala  panikařícího ptáka mlátícího se o drátěnou síť, malé šedé hroudy sutin, které se nacházely všude kolem ní, začaly odhalovat páry zkroucených, vysušených nohou. Napočítala jsem téměř dvacet hnijících tělíček dalších ptáků. (O něco hlasitěji jsem znovu oslovila ředitelku centra a prosila, aby vrabce někdo pustil. Povzdychla si a řekla, že se tomu bude někdo věnovat, až skončí hodina. Počkala jsem si na to.)

Rychlý skok zpět do hodiny, kde jsem se poprvé setkala s biofilií. Hodina končila tím, že jsme všichni dostali skleničku na vzorky a síť na motýly s instrukcemi jít ven a chytit co nejvíce brouků okolo kvetoucích rostlin. Není třeba dodávat, že mnozí brouci byli  v následující vřavě nemotorně rozmáčknuti. Svoji síť jsem si donesla až do lesa, položila ji ke kořenům stromu a zmizela jsem do lesa.

Populace vs. jednotlivci

Proč jsou ochránci a environmentalisté tak posedlí starostí o jiná zvířata jen v rámci jejich „populací“, „jejich maximálního udržitelného počtu“ a „biotických“ společenství, jejich relativního statutu „ohrožených druhů“ a „klíčových inženýrů ekosystému“ – což jsou všechno koncepty vymyšlené antropocentrickými lidmi s podílem na „řízení“ – pokud ne přímo vymýcení – řečených populací?

A podobně, kategorie jako „škůdce“, „hospodářské zvíře“ a „masné zvíře“ shrnují odlišné jednotlivce do mlhavých kategorií, které se dají lehce probrat nad čajem, zatímco jejich mechanismy násilně obírají své oběti o osobnost, osobnostní rysy a subjektivní životnost. A lidé se na tyto zhoubné kategorie odvolávají, jako by odpovídaly jakési objektivní ontologické realitě, jako by některá zvířata jednoduše existovala jen proto, aby byla pěstována jako plodiny, inventarizována a spravována jako zboží, trávena a lovena jako pouhý obtěžující kosmický odpad.

K těmto výmazům dochází v tak velkém měřítku, že nevyhnutelně vyvolávají jakési statistické otupění u spotřebitelů, kteří se snaží přemýšlet nad bezpočtem „duší v našich strojích„. Uvažte kuřata, která každý rok zabíjíme devastujícím tempem téměř 9 miliard životů jen v USA (v ČR se celkový počet zabité drůbeže blíží 110 milionům jedinců).

Uvažte possumy, které jsme natolik očernili a znevážili kategorií „havěti“, že jen málokdo si je dokáže představit jako milující matky,

natož jako jednotlivce zasluhující lásku a úctu:

Uvažte ryby (které většina z nás ani nenazývá rybami, stejně jako konzumenti kuřat říkají „Miluju kuřecí“ namísto „kuřat“.)

Vezměte v podstatě jakékoliv chované zvíře či jakýkoliv druh, který zabíjíme kvůli sportu či tradici, a objevíte všeobecné odmítnutí uznat tato zvířata jako jednotlivce, jako subjekty s významnými emočními životy a jedinečnou charakteristikou a preferencemi. Jde o opak personifikace – daleko za rámcem termínu objektivizace jsem často myslela nad termín nikohovizace: přeměna někoho na nikoho.

Jsem nikdo. Kdo jsi ty?

Takže nad tímhle vším přemýšlím v tento Den Země, o biofilii a záchraně toho, co milujeme, protože je čím dál tím víc jasné, že není naděje na „záchranu země“, pokud nevěříme ve vnitřní hodnotu a záchranyhodnost jednotlivých životů, které tvoří Zemi – pokud nedokážeme o miliardách jednotlivců vůbec přemýšlet jako o jednotlivcích.

Ve své úžasné eseji, Myslet jako kuře, Karen Davis poukazuje na toto selhání jako na jeden z největších morálních nedostatků ochranné ekologie a environmentální etiky:

„Stoupenci environmentalismu plácají zvířeckoprávní aktivisty přes prsty kvůli tomu, že starají o ‚maličkosti‘, jako jakou jednotlivci a bytosti s pocity. Environmentalisté naopak operují ve velké říši:

Alespoň se pokouší poslouchat celou fugu kamenů a stromů, améb a těžkých kovů, dodů a řek a polystyrénu. Zvířecí práva jsou naopak jednonotová samba. Zatímco se environmentalisté obávají o slané močály a všechny rostliny a bytosti v nich, zvířeckoprávní aktivisté se starají jen o utrpení jednotlivých zvířat. Zatímco se environmentalisté obávají o evoluci endemických ostrovů, zvířeckoprávní aktivisté se starají o utrpení jednotlivých zvířat. Zatímco se environmentalisté obávají vyhynutí druhů, zvířeckoprávní aktivisté se starají o utrpení jednotlivých zvířat‘ (Knox 1991, 31-32).7

Otázka environmentalismu se týká přírody velké říše, kterou údajně představuje a o kterou se obává. Pokud jsou z ekologického hlediska konkrétních manifestací bezvýznamné, z čeho je tato příroda tvořena? Co ji tvoří a kde přesně se to nachází? Může být ekosféra tedy vydlabána, aniž by se z ní stala skořápka?

Ekolog kdysi v rozhovoru prohlásil, že jednotlivý život je ve srovnání s průběhem života pouhým ‚pípnutím souřadnice‘. A přesto zřejmě neexistuje „průběh života“ kromě jednotlivých forem, které na sebe bere a z kterých ho odvozujeme. ‚Průběh‘ je důsledek, abstrakce, a i když na zobecňování a spekulování na základě zkušenosti není nic špatného, konkretizovat neznámé na úkor známého vykazuje zvrácenost vůle.

Jak je možné, jak tvrdí environmentalisté, obávat se o ‚všechny rostliny a bytosti‘ systému, zatímco se nám daří vyhýbat se starosti o každou z nich? Proč by se někdo nechtěl starat?

Neznám žádného skladatele ani milovníka hudby, který podceňuje jednotlivé noty skladby stejným způsobem, jakým někteří environmentalisté opovrhují jednotlivými zvířaty tohoto světa.“

Ničení zvířat, ničení Země

Ve stejné eseji se Davis dívá i na postoj environmentalistů vůči domestikovaným zvířatům, zvláště zvířatům vykořisťovaným na jídlo:

„Jako obvykle jsou hospodářská zvířata degradována předčasným závěrem, ve kterém jsou považována nejen za neekologická, ale i za natolik denaturovaná a neautonomní, že se na ně lidská morálka nevztahuje. Uznání, že jsou lidské bytosti specificky a záměrně odpovědné za všechny odchylky, které se u hospodářských zvířat mohou vyskytnout, že jejich nesoulad odráží naše, ne jejich, primární narušení přirozených rytmů a že jim dlužíme mnohem více za to, že jsme je připravili o jejich prvotní práva a zemská práva, se  v environmentalistických diskuzích dosud neobjevilo. Nezdá se, že by situace těchto zvířat, v sobě i na planetě, vyvolávala kajícnost či odškodnění od pachatelů jejich nepřízně, kdežto obětem jsou per se upírána „práva“, z nichž tím nejzákladnějším je bezesporu právo bytosti být vnímána, než bude koncepčně zničena.“

Není náhodou, že naše systematické ničení zvířecích životů, které je z velké části umožněno zamítáním jejich subjektivity, ničí i planetu. The WorldWatch Institute poznamenal: „Lidská chuť po zvířecím mase je hnací silou za téměř každou velkou kategorií environmentálních škod – odlesnění, eroze, nedostatek vody, znečištění vody a vzduchu, klimatická změna, ztráta biodiverzity, společenská nespravedlnost, destabilizace společenství a šíření nemocí.“

„Naštěstí,“ jak poznamenává ředitelka organizace A Well-Fed World Dawn Moncrief, „potraviny, které nejvíce podporují zdraví člověka, působí nejmenší škody zvířatům a životnímu prostředí. Rostlinné potraviny maximalizují lidské zdraví, minimalizují ubližování zvířatům a zachovávají přírodní zdroje, což vede k lepšímu nasycení naší rostoucí celosvětové populace.“

Místo, abychom podléhali násilnému a grandióznímu klamu, že jen lidé jsou jedinečnými jednotlivci, že ostatní druhy existují proto, abychom je mohli vykořisťovat a spravovat (a záleží na nich v rámci jejich „ohroženosti“ či „vyhynutí“), osvojme si raději skutečně biofilní etiku, „etiku úcty k životu“, a tedy veganskou etiku.

Záchrana Země znamená uznání ceny všech našich spoluobyvatel. Jakmile budeme jejich životy považovat za záchranyhodné, začneme zachraňovat sami sebe a začneme léčit svou ohroženou planetu.

„Život je největším darem. Střež život jiné bytosti, jako bys střežil svůj vlastní, protože je tvůj vlastní. Na životním měřítku hodnot je nejmenší stejně cenný jako ten největší.“ – Lloyd Biggle, Jr.

Převzato z Free From Harm

Reklamy