Pokud milujeme zvířata, měli bychom okamžitě zavřít všechny zoo

Zoologické zahrady již věčnost považujeme za nezbytnou součást našeho vzdělávání v oblasti jiných zvířat. Tento argument byl dlouhá léta, desetiletí, respektive snad celá čtyři století existence zoologických zahrad považován za naprosto pádný a jasný. Jenže v poslední době máme čím dál tím méně důvodů chtít zvířata v zajetí okukovat.

Pokud svým dětem již odmalička vštěpujeme, že „milovat zvířata“ znamená věznit je v malých zapáchajících ohrádkách, nemůžeme tak mluvit o jakékoliv formě vzdělávání. Horší je ovšem skutečnost, že tímto zaséváme v potomcích myšlenku, že chovat se ke zvířatům přesně takhle, je vlastně v pořádku. Čemu dalšímu se v zoo přiučíte? Tomu, jak se zvířata chovají v zajetí. O tom, jak se chovají v přírodě, přirozeně, nezjistíte nic.

Časy, kdy zoologické zahrady vystavovaly „exotické“ druhy lidí jako atrakci, dávno minuly. Není na čase přehodnotit i náš postoj k zajatým zvířatům?

Naproti tomu třeba pořad Davida Attenborougha „Planeta Země“ vám zblízka představí jakékoliv zvíře, na které si jen vzpomenete, v jeho přirozeném prostředí. Potřebujete se tedy dozvědět více o zvířatech a přírodě, nebo si spíše chcete zaklepat na sklo jejich výběhu, které se rozhodně přirozenému prostředí ani minimálně nepodobá, nebo vyfotit se s „hrozivou“ šelmou na pozadí? Jde tedy opravdu o vzdělávání nebo jen o formu zábavy, ze které si děti odnesou pouze vzpomínku na deprimovaného medvěda v betonové jámě?

Město Buenos Aires je jedním z prvních, které se rozhodlo svou zoologickou zahradu uzavřít s ohledem na práva zajatých zvířat na svobodu. Jedním z jejích zajatců byla i orangutanka Sandra, kterou soud v Buenos Aires označil za „nelidskou bytost disponující právy“. Zvířata budou podle možností přesunuta do azylů a rezervací.

Když byl zabit známý lev Cecil, celá společnost se bouřila a na jeho vraha se sesypala vlna nenávisti a nadávek. Zubař z Ameriky, který zvíře zastřelil, se tak stal jednou z nejhorších osob naší společnosti, kam jsme ho sami postavili. To je naprosto přesným příkladem toho, že lidé opravdu nechápou, co znamená mít rád zvířata, ale pouze drží s davem. Je samozřejmé, že zabití Cecila byla tragédie, navzdory tomu měl však Cecil mnohem lepší život, než všichni lvi, které nadále držíme za výlohou v zajetí. Netvrdíme tedy, že je špatné zabývat se Cecilem. Ale když už jsme tedy u toho, proč nám nezáleží na životech všech těch ostatních zvířat v klecích, akváriích nebo těch, která dokonce jíme? Otázkou je, jestli by smrt lva vyvolala takové společenské pobouření, kdyby neměl žádné jméno.

Nadále zůstává otázkou i to, proč nám zoologické zahrady přijdou natolik v pořádku, že jejich existenci bráníme a podporujeme.

Nepochybujeme o tom, že v zoo, safari parcích i přírodních parcích pracují lidé, kteří se o zvířata starají s láskou. Ve většině případů do těchto zařízení směřují lidé, kteří mají ke zvířatům kladný vztah. Bohužel v zaslepení, že tímto zvířatům pomáhají, pak s nadšením pracují v zoologických zahradách a chodí krmit vězně přímo do jejich cel. Zaměstnanci zahrad jsou do své práce jistojistě zapálení a odvádí práci, o které málokdo z nás vůbec tuší. Odvrácenou stranou je však okamžik, kdy vstoupíte se svým potomkem do zoo a vidíte, jak se tváří v tvář postaví přes sklo mladému šimpanzovi. Jsou si tak podobní, že? Zadívejte se na gorilu a její smutný, zoufalý výraz. Nenapadlo nás snad všechny alespoň jednou v životě, že jsou zvířata v zoo nešťastná? Nechtějí tam být, nechtějí se každý den vystavovat jako exponáty před tisícovkami lidí. Chtějí být se svými velkými rodinami ve svém přirozeném prostředí.

Slonice Hanako zemřela loni v květnu v tokijské zoo. Bylo jí 69 let. Celých 60 let prožila o samotě v betonovém výběhu.

V poslední době veřejností otřásla řada násilných incidentů, které skončily smrtí. Harambe, který byl zastřelen, když mu do výběhu spadl malý chlapec. Bantu a Hsia-chiu, kteří nepřežili uspání před převozem do jiné zoo. Marius, který se narodil jako nadbytečný samec. Gustavito, kterého v jeho výběhu napadli neznámí útočníci. Vince, kterého ve výběhu zabili pytláci. Balú, Majo a Motshegetsi, kteří unikli ze svého vězení a zaplatili za to životem. Tilikum, Arturo a Hanako, kteří trávili většinu života o samotě navzdory tomu, že všichni patřili ke společenskému druhu. Nemluvě o bezpočtu případů, kdy bylo odhaleno zanedbání péče či přímo týrání zvířat.

Ano, snad jde o výjimečné události, a ano, jsou zoo, které se snaží svým zajatcům dopřát to nejlepší. Ale stačí to? Osud zvířat je zpečetěn samotnou institucí, kterou jsme nevytvořili proto, abychom je chránili. Zavíráme je do klecí, abychom na ně mohli zírat. Abychom se pobavili pohledem na zvířata dalekých a divokých krajů. Polární zvířata vystavovaná uprostřed tropických měst, sociální zvířata držená o samotě na holém betonu, kosatky a delfíni unášení z oceánů, zabíjení „přebytečných“ zvířat… Mohli bychom pokračovat dál.

(5 věcí, které si musíme přestat říkat o zoo)

Ale zoo přeci přispívají k záchově a záchraně druhů. Zachraňují svět tím, že zvířata množí,“ napadne vás. Vězte, že ani tohle není ten správný argument hovořící pro zoo. Pokud už se někdo snaží o záchranu živočišného druhu, opravdu to udělá tak, aby si pak mohl zvíře vystavit za sklem a vybírat peníze za to, že si ho lidé prohlédnou? Je nutné vozit přes celou zeměkouli uspaná zvířata, aby se množila, a více jedinců tak mohlo putovat do dalších zahrad?

Dvouletý Marcus se stal obětí „managementu přebytků“ kodaňské zoo. Protože vzhledem ke složení jeho stáda nemohl zůstat v Kodani a nenašlo se pro něj místo v žádné jiné ze zoo certifikovaných chovným programem, byl zabit a v rámci velkolepé veřejné podívané vykuchán.

Existují přírodní rezervace a azyly, ve kterých se všechny tyto věci odehrávají, a to bez zraků diváků. Tato zařízení odvádí svou práci proto, že zvířata milují a jejich životy jim nejsou lhostejné. Nikdo tam neprofituje z toho, že by se na zachráněnce chodily dívat davy lidí. Nikdo nevybírá vstupné za show s krmením lachtanů.

Představitelé a obhájci zoologických zahrad své počínání zaštiťují slovy o „reintrodukci“. Reintrodukce je úmyslné vypuštění v zajetí odchovaných jedinců určitého druhu „zpět“ do volné přírody. Počty reintrodukcí stoupají, to bezesporu. Ale jde stále o naprosto bezpředmětné množství zvířat. Navíc, podívejme se, jakých druhů se reintrodukce týká – povětšinou jde o neškodné býložravce, kteří nekonkurují člověku. Je oprávněné, aby kvůli tomu další miliony zvířat trávily své životy uvězněny v zoologických zahradách?

(Proč nic jako dobrá zoo neexistuje)

Dalším zajímavým argumentem, který nepodporuje zoologické zahrady je ten, že šíří mylné podvědomí o ohrožených druzích. Zoo totiž ukazují, že být „ohroženým druhem“ je vlastně v pořádku a zvíře se má fajn, když ho vidíte v jednom z výběhů. Že je vlastně v pořádku „zachraňovat“ zvířata, která se do volné přírody již nikdy nevrátí. Nejde jen o to, že zvířata zvyklá na hotelový servis, který jim zoo nabízí, se v přírodě jen těžko adaptují. Jde hlavně o to, že jejich přirozené prostředí ničíme závratnou rychlostí. Pro koho je tedy zachraňujeme? Zvířata držená v zajetí ho jistě za záchranu nepovažují. Zachraňujeme je tedy pro sebe? Abychom mohli trávit volné chvíli procházkou po umělých afrických divočinách a zatuchlých zvěřincích?

Nebo lépe řečeno, pokud jsou ohrožené druhy chovány v zajetí, aby se zachovalo jejich přežití, jedná se o úspěch?

Reklamy