Co se stane, pokud se výzkum podepírající ochranu mýlí?

Veřejná kampaň za vybití „invazivních“ sib atlantských byla ohromně úspěšná. Ale přezkoumání dat odhalilo hrozivou pravdu: problémem nebyly siby.

Efektivní řízení ochrany chce vidět každý biolog. Obzvlášť to platí u žraločích biologů, jako jsem já, protože jeden ze čtyř chrupavčitých druhů je v současnosti ohrožen vyhynutím. (Dulvy et al 2014). Ale i když tleskat záchovným snahám je snadné, co se stane, pokud se výzkum podepírající strategii mýlí?

Přemýšlím nad tím od chvíle, kdy jsem loni slyšel přednášku dr. Deana Grubbse na Evropské konferenci Elasmobranch Association. Grubbs poskytl příhodnou připomínku katastrofických důsledků, ke kterým může dojít, pokud výzkum, který informuje a podepírá záchovné strategie, není objektivní a co je rozhodující, není podroben pečlivému přezkoumání.

Od konce 90. let 20. století vedly poklesy žraločích populací k nárůstu výzkumu, který se snažil porozumět kaskádujícím účinkům odstranění predátorů na nižších trofických úrovních. Například často citovaná práce (Myers et al 2007) zveřejněná v časopise Science uváděla dramatické vzestupy populací siby atlantské (Rhinoptera bonasus) v severozápadním Atlantickém oceánu, které vedly ke kolapsům počtů komerčních škeblí kvůli predaci ze strany siby.

(Přírodní krize, o které nikdo nemluví)

Výsledky zveřejněné v této práci byly používány na ospravedlnění lovu sib v Chesapeake Bay pod sloganem „Save the Bay, Eat a Ray“ („Zachraňte zátoku, dejte si sibu). Díky této iniciativě byla siba médii ocejchována jako invazivní druh (což není, jde o původní druh) a byla popisována jako ničitel populací škeblí, ústřic, lastur, humrů a krabů. Iniciativa státu Virginia zašla dokonce tak daleko, že restauracím poskytovala jejich maso zdarma, aby podpořila jeho využívání. Spotřeba sib a jejich zabíjení pro sport byly také vychvalovány jako environmentálně zodpovědné mechanismy obnovy delt a počtu měkkýšů a byly považovány za aktivní způsob, jak veřejnost zapojit do smysluplné ochrany.

Jeví se to jako protiklad obvyklých záchovných praktik – vyzývání k vyčerpání počtu jedinců druhu lidmi není normou. Je to však srovnatelné s událostmi, jako jsou například perutýnská derby pořádaná v Karibiku. Perutýni jsou původními obyvateli Tichého a Indického oceánu a přesto se v ohromných počtech nachází v karibských a amerických vodách. Předpokládá se, že se tam dostali díky majitelům akvárií v 90. letech. Od té doby se jim daří díky pojídání mladých krevet, krabů, langust i mladých útesových ryb, včetně chrochtalů, kaniců a mořských okounů. Čas od času je pozorováno, jak se velký okoun živí perutýnem, ale celkově jejich počty bez přirozených predátorů explodovaly. Někteří mořští biologové se spojili s potapěči, aby se pokusili u karibských útesových žraloků vyvolat chuť na tuto rybu tím, že je krmili čerstvě probodenými perutýny. Avšak soutěže v lovu perutýnů a vražedná derby a turnaje jsou považovány za nejúčinnější řízení tohoto druhu. Účastníkům po soutěži dokonce ukážou, jak rybu připravit a vařit.

Tento druh aktivního, hands-on přístupu k záchově vytváří vysoké zapojení veřejnosti a komunitních skupin, jako tomu bylo u kampaně „Save the Bay, Eat a Ray“. Základním rozdílem je, že populace perutýnů byly rozhodně invazivní a to, čím se krmili, bylo dobře zdokumentováno. Přezkoumání dat, která podporovala kampaň proti sibám, ukázalo, že na podporu trofické kaskády není dostatek důkazů. To znamená, že poklesy počtů velkých pobřežních žraloků nekolidovaly s rychlým vzestupem u sib atlantských a stejně tak nekolidovaly s poklesy u komerčních zásob škeblí. Ve skutečnosti se předpokládá, že populace škeblí prošly dramatickými poklesy kvůli jiným příčinám, včetně nadměrného rybolovu, nemocem a ztrátám habitatu.

(Miliony tun mořských tvorů)

Samozřejmě, že na vině není veřejnost, která byla přesvědčena, že zvýšením poptávky po sibách aktivně podporuje záchovné snahy. Výsledkem však byl neregulovaný komerční rybolov s udávanými úlovky jen v Chesapeake Bay až 186 metrických tun. Pro srovnání uveďme, že současná federální kvóta pro velké pobřežní žraloky v Atlantiku je 168,9 metrických tun.

Siby atlantské dospívají v osmi letech a samice produkují jediné embryo s gestačním období 11-12 měsíců. Proto jsou vysoce citliví na nadměrný odlov – neregulovaný rybolov musí ustat. Aby se omezila možnost kolapsu populace sib, musí být ustanoveny preventivní kvóty lovu založené na vědeckých datech.

Jak tedy zabráníme, aby k tomuto druhu situace nedošlo v budoucnu? Výzkum, na kterém byla kampaň „Save the Bay, Eat a Ray“ založena, byl koneckonců zveřejněn ve vysoce respektovaném časopisu. Tvrzení byla vědeckou senzací, a proto si vysloužila vysokou úroveň zájmu médií, která je spolu se státními iniciativami přefiltrovala obecné veřejnosti.

Vědecký výzkum musí být otevřen objektivitě, skepticismu a přiznání nejistoty – nemluvě o podrobení přezkoumání a vyvrácení. Selhání v těchto bodech nepoškozuje jen vědeckou věrohodnost, ale mohou také podporovat pomýlená záchovná opatření, která mají nepředvídatelné negativní následky.

Není možné dostatečně zdůraznit, jak je to důležité, pokud uvážíme politiku záchovy a řízení u pomalu vzrůstajících druhů, jako je siba atlantská. Víme, že povědomí veřejnosti a její zapojení jsou účinnými metodami, které podporují záchovu chrupavčitých. Je podstatné, aby vědci a výzkum, který vytvářejí, spolehlivě informovali média a byli dostupní veřejnosti skrz dobře informovaný tisk. Jinak potenciálně odsoudíme budoucí záchovné iniciativy k selhání.

Převzato z The Guardian

Advertisements