Proč stále sabotuji lovy lišek, 10 let poté, co byly zakázány

Nedostatek zájmu police a soudů znamená, že lovcům prochází roztrhání zvířat ve jménu ‘sportu’.

Hunting-009.jpg
„Většina veřejnosti je přesvědčena, že tento krutý sport skončil před deseti lety a jsou šokováni, když zjistí, že pokračuje dál.“ Foto: Murdo Macleod

Jako sabotér lovů trávím každou sobotu během lovecké sezóny intervencemi na záchranu divokých zvířat. Během srpna a září, kdy lovci trénují své mladé psy, aby zabíjeli liščí štěňata, to znamená vstávat ve 3 ráno, abych byl na místě, když za úsvitu začnou s tímto odporným „sportem“. Někteří lidé se ptají, jaké motivy má obyčejný člověk jako já, aby tomu věnoval tolik svého volného času. No, je špatné brát život jiné bytosti pro zábavu. Ještě horší je říkat tomu sport. A ještě horší je využívat tolik zdrojů, aby to bylo ještě nespravedlivější – liška nemá moc velkou šanci bez intervence od „sabů“.

Lovy jsem začal sabotovat, když mi bylo 19 a lov se psy byl stále legální. Nikdy jsem se nepovažoval za milovníka zvířat, ale myšlenka lovců trhajících zvíře ve jménu sportu mi přišla nespravedlivá. Věděl jsem, že se musím pokusit to zastavit. Když jsem se zapojil do environmentální skupiny, zaslechl jsem o sabotáži lovu a přidal jsem se k setkání v zadní místnosti omšelé hospody. Byl to úplně nový svět a velké části toho, co se probíralo, jsem nerozuměl, ale byl jsem odhodlaný zapojit se.

(Protilovecká organizace zveřejnila drastické záběry týrání liščích mláďat)

Moje první sabování byl příšerný a pamětihodný den. Když jsme ráno vyrazili, byl jsem zkamenělý a neměl jsem moc ponětí, co čekat. Naštěstí ostatní členové mě uklidňovali a byli celkově milí. Navzdory naší snaze lovci během dne zabili lišku. Podařilo se nám získat její tělo a zjistili jsme, že byla těhotná – dvě z nenarozených liščat visejících z jejího roztrhaného těla byla stále naživu. Nemohli jsme nic dělat a štěňata brzo zemřela. Bylo mi zle – žaludek se mi převrací, když si vzpomenu na tu nádhernou bytost a její brutální smrt. Přítomní lovci si mysleli, že je to přijatelné.

O několik týdnů později naše skupina zasáhla a zachránila lišku. Viděli jsme ji běžet přes pole a v dálce jsme slyšeli křik loveckých psů. Jeden ze zkušenějších sabů použil volání horem, aby psy rozptýlil a dal lišce dost času uniknout. V tu chvíli jsem věděl, že se tohle musím naučit. Tyto dva incidenty mě donutily uvědomit si, jak účinní bychom mohli být, a proto po téměř 20 letech lovy stále sabotuji.

Když se Lovecký zákon 2004 stal v roce 2005 zákonem, mysleli jsme si, že můžeme svoje sabotérské boty pověsit na hřebík a pokračovat ve svých životech. Ale bohužel tomu tak nebylo. Lovci se i přes snahu zobrazovat vážnost rozhodli zákaz porušit. Opakovaně, každý týden. Ne jen občasná „nehoda“, ale úplný vzdor. Zuřiví, že byl jejich „sport“ omezen, lovci pokračovali v nahánění a zabíjení jelenů, lišek, zajíců a norků. Lov byl nadále povolen, neovlivněn Loveckým zákonem, kvůli nedostatku pochopení a zájmu policie, Královské prokuratury a soudů.

(Britští konzervativci blokují zveřejnění zprávy, zda je odstřel jezevců pouhým plýtváním penězi)

Lovečtí sabotéři používají nenásilnou přímou akci, aby lovy narušili.  Záleží nám na všech zvířatech, ne jen liškách (či jiných lovených zvířat), proto bychom nikdy neudělali nic, co by ublížilo psům, koním nebo nakonec i lidem podporujícím lovy. Lovci o nás za ty roky rozšířili různé druhy šílených historek (kterým často i sami věří), třeba, že jsme financováni KGB, že psům do tváří stříkáme kyselinu a že natahujeme struny ve výšce hlav, abychom lovce zabili, či dokonce, že bodáme koně. Proč by hnutí sestavené z veganů útočilo na zvířata? Prostou odpovědí je, že to neděláme a nikdy nebudeme. Zrovna minulý týden komentoval soudce, zatímco zamítl případ proti čtyřem sabům: „Všichni neobyčejně přispíváte společnosti, ne jen ve svých pracovních životech, ale i ve volném čase. Zasluhujete chválu za to, že tak zvládáte své chování.“

Naopak lovci často reagují násilím a agresí, když se sabům úspěšně podaří narušit zabití. Při sabování jsem dostal pěstí, byl jsem kopán, popliván a zbit holemi a jiní sabotéři dopadli ještě hůř.

Mike Hill a Tom Worby byli během narušování lovu zabiti (i když nikdo nebyl nikdy předveden před spravedlnost). Steve Christmas strávil měsíce v nemocnici, když ho přejeli.

Jako by to nestačilo, policie je proti nám zaujatá. Raději jednají jako soukromá bezpečnostní služba pro nelegální lovce, než aby vynucovali zákon. I když jsou konfrontováni při norování, což je samo o sobě známkou porušování zákona, policie odmítá jednat.

David Cameron opakovaně slíbil, že zákaz lovu odvolá. To dál jen zdůrazňuje skutečnost, že lov pokračuje. Většina veřejnosti je přesvědčena, že tento krutý sport skončil před 10 lety, a je šokována, když zjistí, že pokračuje dál. Nicméně máme naději. Počty sabotérů lovů se v posledních třech letech značně zvýšily, z části kvůli nepopulárním lovům jezevců.

Takže situace desetiletí po zákazu vypadá dost podobně jako desetiletí před ním. Lovci po celé zemi nadále honí a trhají zvířata, ačkoli teď nelegálně, a sabotéři je úspěšně zastavují. Jedna věc je však jistá – dokud budou lidé zabíjet kvůli sportu, budou existovat sabotéři.

Převzato z The Guardian

Reklamy