Cítí se váš „mazlíček“ opuštěný a znuděný?

Západní svět zažívá skutečný rozmach trendu domácích mazlíčků. Díky rostoucímu stabilnímu příjmu a urbanizaci se rozvíjí a mění i postoj ke zvířatům, a tak i počet domácích mazlíčků od 70. let rapidně stoupá, až se nyní dostal do bodu, kdy je počet mazlíčků a lidí na Zemi zcela vyrovnaný.

 

Nejen, že si nyní pořizujeme zvířecí společníky častěji než kdy dříve, ale zároveň se změnil i způsob naší péče o ně. Více zvířat už žije v domovech a rádi s nimi trávíme volný čas. Zvířata jsou nazývána členy rodiny – a to ne jen v případě psů a koček, ale i králíků, myší, ještěrů a hadů. Krmíme je vědecky sestavenou organickou stravou a s každou malou podezřelostí s nimi jedeme k veterináři. Psychologové se spolu s veterináři shodují, že se tento proces dá shrnout jako prohlubování vazby „člověk – zvíře“.

 

Chtěla bych se však přiznat ke skutečnosti, že i já jsem aktivně přispívala do zlatého dolu s názvem „domácí mazlíčci“. Vyrůstala jsem doslova ve zvěřinci a následně jsem jako matka dopřála i své dceři stejné potěšení ze zvířat, jaké jsem sama celý život prožívala. V době, kdy moje dcera chodila na základní školu, byl dokonce náš dům považován za „místní zoo“. Nyní už je má dcera teenager a výrazně jsme počet mazlíčků v našem domě snížili, stále však žijeme se dvěma psy. Život bez nich si nedovedu představit.

 

Bez ohledu na svůj vztah ke zvířatům jsem začala být velmi citlivá na nazývání jakéhokoliv zvířete „mazlíčkem“. Vědci studující kognitivní schopnosti a emoce zvířat neustále strhávají tajemství zvířecí mysli a odhalují neuvěřitelnou a často překvapivou bohatost jejich myšlenek a pocitů k jiným bytostem.

 

Například, čím více informací jsem se dozvídala o zlatých rybkách – že jsou mnohem inteligentnější, než si vůbec myslíme, cítí bolest a mají propracované sociální chování – tím více viny jsem cítila za to, že jsme tato zvířata odsoudili k životu plnému nudy a plavání dokola v malé skleněné nádobě na šatníku mé dcery.

 

Když jsem přišla na přednášku etologa Gordona Burghardta v Tennessee a doslechla se, že to nejlepší, co můžeme udělat pro plazy a další zvířata v zajetí je život v tzv. „řízené deprivaci“, přála jsem si, abych nikdy nekoupila našeho gekona Lizzie. Cítila jsem neuvěřitelnou úzkost, když jsem zjistila, že Lizziino věčné škrábání na sklo terária bylo s největší pravděpodobností projevem stresu z držení v malém prostoru. V podstatě jsme jí mučili a není proto divu, že nám bohužel po dvou letech zemřela, navzdory naší vůli zajistit jí dostatečnou péči.

 

Stejně tak jako já i spousta dalších „majitelů mazlíčků“ může nechtěně poškodit zvířata jejich chováním v zajetí, v prostředí, které mnohdy nesplňuje jejich vrozené potřeby, jako jsou například malá akvárka pro rybky, nebo 45 litrová terária pro gekony s falešnými liánami. Samozřejmě jsem během svého nákupního šílenství domácích mazlíčků předpokládala, že ve zverimexech budou prodávat takové klece a akvária, které budou podmínkám pro naše zvířata co nejvíce vyhovovat. Ale bohužel jsem se velmi mýlila. Z těchto „přirozených prostředí“ si málokteré tento název vůbec zaslouží. Mezi současné trendy například patří tzv. nano-akvárium, které je navrženo tak, aby vám pěkně pasovalo na roh stolu (samozřejmě s USB zdířkou pro vaše pohodlí). Tyto nádoby jsou nanejvýš elegantní, ale za předpokladu, že ryba stráví svůj život v šesti šálcích vody.

 

Způsob, kterým tento byznys propaguje a prodává mazlíčky, budí dojem, že mít domácí zvířátko je velmi jednoduché a zábavné, avšak dělá to z nich levné hračky na jedno použití. Můžete se například zastavit ve zverimexu a za čtyři stovky si koupit krásného, barevného kraba poustevníka s veškerým vybavením – teráriem o velikosti poznámkového bloku. Věděli jste vůbec, že doporučená velikost nádrže pro takového kraba je minimálně 45 litrů? Nebo že právě tento krab, navzdory svému jménu – poustevník, je ve skutečnosti velmi společenskou bytostí, která žije ve velkých koloniích? Nebo že krabi prodávání ve zverimexech jsou často vytaženi ze svého přirozeného domova, protože se v zajetí nerozmnožují? Že se dožívají 30 let a více? Že cítí bolest?

 

Etické problémy malých tvorů nacpaných v klecích a teráriích jsou celkem jednoznačné. O něco morálně náročnější otázky podle mého názoru vznikají v souvislosti s našimi nejbližšími, chlupatými kamarády – psy a kočkami. Na rozdíl od zvířat, která musí svůj život trávit v klecích, nemusí bojovat o přizpůsobení se lidskému prostředí, většina psů a koček se má hezky. Mnozí z nich se již stali součástí domova, sdílí s člověkem různé aktivity, jejich rodinu a často také mají možnost potkávat se s dalšími svými vrstevníky. Tato zvířata žila v blízkém kontaktu s člověkem po několik tisíc let, a jsou tak dobře přizpůsobena životu jako naši společníci. Mohou s námi navázat pevné pouto a navzdory několika překážkám spolu dovedeme komunikovat o jejich potřebách a naopak.

 

Přesto je blaho našich psů a koček možná ve větším ohrožení, než bychom si sami dokázali připustit. Samozřejmě existují i odlišné problémy – zanedbávaná, týraná a opuštěná zvířata, z nichž miliony zůstávají v útulcích a čekají na „stálý domov“, kterého se dost možná nikdy nedočkají. Životy mnohých tak vyhasnou jen proto, že se nechovají tak, jak se od řádného mazlíčka vyžaduje. Na druhou stranu, ani ti nejlepší „majitelé“ nedokážou mnohdy pro své miláčky zajistit podmínky, které zvířata přirozeně potřebují, a je tak dost pravděpodobné, že naši psi a kočky trpí způsobem, který my sami nevidíme nebo si jej nepřipouštíme. Často tak můžeme zapomenout, že ačkoliv máme celý svět venku za dveřmi, býváme my sami často celým světem pro naše zvířata.

 

Kolik psů je například obdarováno pozorností v teple, doma, ale zřídkakdy je „majitel“ vezme hrát si ven? Kolik dní v týdnu musí strávit sami zavření v bytě, když jsou jejich páníčci v práci, odbytí jednou či dvěma procházkami se sousedem a rychlým nakrmením? Je příliš troufalé tvrdit, že takto psi vážně trpí?

 

Když vezmeme v potaz sdílenou lásku, „majitel“ psa nebo kočky musí taky mít zároveň i čas, prostor, energii, trpělivost, peníze a silný smysl pro uznání být zde pro svého mazlíčka a zároveň i s ním. Rozhodnutí pro „vlastnictví mazlíčka“ je zřídka kdy neočekávanou situací. Říct ne je velmi často nejzodpovědnějším řešením.

 

Ačkoliv populační boom s mazlíčky stále roste, budeme – li méně kupovat zvířata ze zverimexu a od soukromých chovatelů, začne klesat počet opuštěných zvířat v útulcích.

 

 

Může být těžké rozeznat škodlivé aspekty spolužití s „mazlíčkem“, když vše, co slyšíme v souvislosti s mazlíčky, je to, jak jsou v naší společnosti šťastní a jaké mají krásné a dlouhotrvající vazby s lidmi. Reklamy nám ukazují plavé děti, jak dovádějí s plavými štěňátky, a youtube videa s kočkami, které provádějí vtipné věci – zdá se, že mít mazlíčka je opravdu skvělé.

 

Teď, když nám už opravdu snad záleží na zvířatech, mohli bychom nahlédnout přes náš sentiment a pečlivě přehodnotit svoje praktiky. Zvířata nejsou hračky – jsou to žijící, dýchající a cítící bytosti. Možná bychom se mohli zkusit vžít do jejich tlapek a pokusit se představit si, co to znamená být mazlíčkem z jejich pohledu. Ne vždy by se nám mohlo líbit to, co vidíme.

Převzato z NY Times

Reklamy