Pět největších mýtů o psech z útulku

Jedním z našich cílů je podporovat záchranu a nalezení nového domova pro psy v útulcích. Po celém světě jsou milióny psích bezdomovců, které čeká jedna ze dvou možností: nový domov nebo smrt. Lidé často nejsou ochotni adoptovat psa z útulku kvůli obecně rozšířeným předsudkům, které o nich ve společnosti kolují. Nyní vám přinášíme odhalení pravdy ohledně pěti nejrozšířenějších z nich:

1. Jsou v útulku, protože je s nimi něco špatně

Tento mýtus vychází z nepochopení pravých důvodů, pro které se psi v útulku většinou ocitnou. Panuje přesvědčení, že museli něčím vybočovat, že byli zabaveni při policejních raziích nebo byli příliš agresivní. Z toho pak vychází názor, že tito psi by měli v novém domově emocionální problémy, tendenci utíkat nebo sklony k agresi, protože s nimi bylo špatně zacházeno.

Ve skutečnosti však psi končívají v útulcích proto, že se jich jejich původní majitelé vzdali z důvodů, které neměly nic společného s jejich chováním. Mnoho rodin zanechalo svého psa v útulku proto, že si jej už nemohly dovolit, musely se přestěhovat někam, kde jim neumožnili mít psa, nebo ještě hůře, neumožnili mít psa určitého plemene.

Spousta psů také končívá v útulcích proto, že zkrátka nesplnili očekávání svých původních majitelů. To malinké štěňátko dalmatina se najednou proměnilo v energického psa, vyplňujícího celý podkrovní byteček. Ten roztomilý mazlíček, který kvůli přemíře lásky a náklonnosti neměl nikdy žádná pravidla a hranice svého chování, se náhle proměnil v dominantního a nezvladatelného psa.

Jedniná věc, která je ze své podstaty na psech v útulcích špatná, je pouze tato: že jsou v útulku – a ne s milující rodinou.

2. Nedozvíte se nic o jejich historii

Přestože toto může být i pravda, neznamená to, že je to špatně. Pes z útulku svou historii totiž také „nezná“. A pokud ano, zapomene ji velmi rychle a rád v případě, že jej přemístíte do nové milující rodiny. Spousta útulků sice informace o minulosti pejska poskytuje (pokud je jim známa), ale to nebývá nutně plus. Protože jak víme, lidé často na minulosti zbytečně lpí. Ať už byl pes v minulosti trápen dětmi, vyhozen z jedoucího auta, zachráněn z bojového psího ringu nebo cokoliv jiného – to je minulost. A pes žije pouze přítomným okamžikem.

Minulost pejska bude problém pouze v případě, že na ní budete příliš lpět. Pes na ni zapomene, jako kdyby se nikdy nestala. Pokud mu pomůžete a nebudete vyvolávat situace, které by mu nepříjemné traumatické zážitky připomínaly, všechno bude v pořádku.

3. Mohou mít nějakou nemoc

Ano, to mohou. Kašel bývá v útulcích obzvláště rozšířený 🙂 Na druhou stranu, většina útulků vám při odběru pejska poskytne poukaz na první návštěvu veterináře nebo proplacení očkování zdarma. Ve většině útulcích se pak automaticky proti nejzávažnějším psím nemocem očkuje, takže máte jistotu, že vámi vybraný pejsek bude chráněn protilátkami proti psince, žloutence, parvoviru a chřipce stejně jako proti vzteklině. Útulky také dbají na to, aby jejich pejsi byli bez blech a červů, a také jejich kastrace bývá prováděna již v procesu přijímání do útulku.

4. Nejsou čistokrevní

No a? Pokud nejste chovatel nebo nesháníte psa pro profesionální výstavy, jsou kříženci mnohem lepší volbou. Obecně nejsou zatíženi genetickými vadami nebo problémy s chováním, které jsou pro některá čistokrevná plemena příznačné, jako například dysplazie kyčelních kloubů u německých ovčáků nebo neodbytné hrabání u teriérů.

Kříženci vypadají na pohled většinou stejně pěkně a zajímavě jako jejich čistokrevní příbuzní, pouze nevyhovují striktně určeným standardům. Pokud navíc žijete v zemi, kde platí přísná legislativa, vylučující chov určitých plemen (jako jsou někde pitbullové nebo rottweileři), mixovaná krev vás může ochránit před jejich zavržením ze strany zákona.

5. Jsou příliš staří

Adoptovat štěně z útulku je dnes poměrně populární myšlenka. Začnete se čtyřnohým nepopsaným listem a vychováte ho do dospělosti. Bohužel, lidé se často soustředí pouze na tu „roztomilou“ část příběhu a zapomínají na každodenní realitu výchovy štěněte. Ta může být stejně tak intenzivní a náročná jako výchova dítěte, a stejně tak se jedná o práci na plný úvazek.

Samozřejmě, výchova štěněte sice trvá okolo roku a půl, narozdíl od osmnácti let u dítěte, ale klidně se může stát, že to bude rok a půl každodenního testování vaší trpělivosti a důslednosti s roustoucí kuličkou prohánějící se po celém domě.

U štěněte si také nemůžete být nikdy zcela jisti tím, co se z něj v dospělosti vyvrbí. Můžete si zvolit středně velké plemeno a útulek vám nabídne pejska, o kterém jsou přesvědčeni, že je to maximálně bígl. Co se stane, až zjistíte, že je to spíše bernardýn, který nemá kilogramů pouze deset, ale víc než padesát?

Také pokud nebudete mít příliš mnoho času na každodenní výcvik, dospělý pes kolem jednoho až dvou let věku pro vás může být ideální volbou. Ti obvykle již bývají obdaření schopností poslouchat základní povely, znají pár triků, jsou čistotní, a jejich případné vady v chování bude snažší odstranit, pokud se však vůbec nějaké vyskytnou.

A určitě nepodceňujte ani psí seniory, kterým je sedm a více let. Mohou být velmi vhodnými společníky klidnějším domácnostem nebo starým osamělým lidem. Ti sice nemají záruku dalších patnáct let života na zemi, ale i tak stále potřebují milující spřízněnou duši po svém boku.

Takže příště, až budete chtít do svého domova přinést pejska, místo koupě jej adoptujte z útulku. Zachráníte mu život a zároveň naleznete věrného přítele.

Převzato z Cesar’s Way

Advertisements