Krvelačnost současných lovců je pohromou pro planetu

Lidé stojí frontu na odstřel norských vlků a medvědů, zatímco Japonsko pokračuje v masakru velryb. Navzdory vznešeným prohlášením neexistuje pro vraždění ze zábavy ospravedlnění.

Je jednou z nejhanebnějších loterií na světě. Téměř 12 000 lidí – z valné většiny mužů – se zaregistrovalo k odstřelu 16 vlků v průběhu norské lovecké sezony, údajně za účelem ochrany dobytka. Stejně mizivé šance sdílí i divocí medvědi s počtem 10 000 lidí v honu na 18 zvířat. V tom samém okamžiku, na opačné straně světa, zahajuje japonská velrybářská flotila svou novou sezónu ve vládou dotovaném programu. Japonská flotila minulý týden vyrazila k Antarktidě, navzdory usnesení Spojených národů, že se v žádném případě nejedná o “vědecký výzkum”.

Norští vlci a medvědi snad aspoň mohou zemřít rychle. Jinak řečeno a nešťastně formulováno, zabíjení velryby, do jejíhož těla jsou nastřeleny trhavé harpuny, může v některých případech trvat až tři hodiny. V lovu velryb také stále pokračuje i Norsko, stejně tak jako Island, kde bylo podle Vanessy Williams-Grey ze spolku pro záchranu velryb a delfínů od obnovení jejich lovu v roce 2006 zabito více než 1000 ohrožených plejtváků myšoků. V letošní lovecké sezóně, která skončila v říjnu, bylo dohromady zabito 184 plejtváků myšoků a plejtváků malých. Na Faerských ostrovech pokračuje masakr kulohlavců. V létě bylo 250 kulohlavců zahnáno na mělčinu a poté povražděno na břehu.

2500

Samotná čísla dokazují, že pro toto vraždění není žádný praktický důvod. Norští vlci, v tak nicotném počtu, nemají téměř žádnou šanci se v regionu udržet, jsou-li jejich hlavy tak cennou trofejí. Populaci velryb, která se sotva vzpamatovala z pronásledování ve 20. století, kdy jejich lov vymazal ze světových moří téměř 3 miliony velkých velryb, se možná nikdy nepodaří znovu nabýt přírodní rovnováhu, v které jejich druhy možná dokonce pomáhaly stabilizovat světové klima.

Je ironií, že konzumace velryb – právě kvůli jejich postavení vysoko v mořském potravním řetězci – je pro lidské zdraví škodlivá. Lidé z Faerských ostrovů a Japonska, kteří maso kytovců jedí, byli varováni, že hromadění toxinů v jejich mase může způsobit poškození mozku, selhání ledvin, neplodnost a předčasnou senilitu. Ochránci velryb a delfínů také upozornili, že velrybí maso z evropských vod končí v Japonsku v plechovkách se žrádlem pro psy, šelmy, které už věky svou potravu neloví. Údiv spočívá hlavně v měřítku: v obrovskosti velryb, krutosti jejich lovu, olizujícím se psovi.

Zatímco poprask, s kterým se letos setkalo zavraždění lva Cecila, pokračuje s tím, jak lovci ze Západu přijíždějí do Afriky a platí tisíce dolarů za možnost skolit přitažlivou megafaunu. Norští islandští, japonští a američtí lovci oponují, že lov je projevem kultury. Přesvědčivěji používají stejný argument původní obyvatelé. Tento pohled odkazuje k národní paměti, k době, kdy naše životy skutečně závisely na tom, co jsme mohli zabít – obraz bizarně rozdmýchaný nejnovějším plánem na odevzdávání bělokurů zastřelených na skotských pozemcích do potravinové banky, moderní ukázkou vznešeného závazku, který je pouhý krok od feudalismu, ozývajícím se po planinách skotské Vysočiny, který umožnil, aby byla různorodost lidí i zvířat pustých oblastí Skotska zasvěcena lovu.

3318

New Forest, blízko kterého žiji, dluží svou malebnou divočinu založení barbarských královských loveckých pozemků zavedených krutými zákony. V 21. století se lovci – a jejich oponenti – spoléhají na byrokracii. V říjnu bylo odmítnutí maltské vlády mezinárodních výzev k ukončení masakru divokých ptáků, kteří mají tu smůlu, že využívají prostor nad ostrovem během svých migračních tras, odesláno k Evropskému soudnímu dvoru.

V tom samém okamžiku se lišky stahují do londýnských ulic v oportunistické výměně města za venkov (v říjnu rozpoutalo oznámení plánu na vyřešení problému lovení potravy liškami v Clissod Parku širokou nevoli v Hackney), jezevci unikají vládním snahám o redukci tím, že se s čím dál větší mírou objevují v příměstských oblastech měst jako Sheffield, a vlčí smečky byly již zaznamenány na předměstí Berlína. Když jsem před nedávnem navštívil rodinu přítele na předměstí Hamburgu, byl jsem šokovaný, když mi ukázali otcovu kůlnu, v které poráží divoká prasata, jež pravidelně loví v místních lesích.

Jsme dnes tak navyklí představě o naší nadvládě a proměně okolního světa, že téměř každý aspekt naší interakce s ním s sebou přináší další podíl nerovnováhy: setkání našich mazaných mozků s křehkostí flory a fauny, čelící tomu, co ochránci přírody nazývají Velkou akcelerací. I přesto, že počet druhů klesá, lovci tvrdí, že jsou vlastně vznešenými obránci, přispívajícími místním ekonomikám. Přesto je morální precedens, který si nastavujeme, v rozporu s ostatními údaji. V průběhu tohoto století vymře třetina žraloků a rejnoků, pětina všech plazů, čtvrtina všech savců a šestina všech ptáků. Naše zkušenost s přírodou bude brzy redukována pouze na rezervace, protože zmenšující se divočina je odsouzena stát se pouze novou atrakcí našeho zábavního průmyslu.

Ve světě, kde jsou divoká zvířata redukována na pouhá čísla, je čas, aby zvítězil nový poměr a odlišný rozum. Krvežíznivost není pěkným slovním obratem, ale je těžké najít jiný výraz, který by se dal použít pro dnešní zahanbeníhodné moderní lovce. Henry Beston, novoanglický přírodovědec počátku 20. století, napsal, že zvířata “nejsou nevlastní bratři, nejsou sluhové”, ale “jiné národy, zachycené s námi v síti života a času, spoluvězni v nádheře a lopotě planety”. Pravděpodobně potřebujeme znovu pohledět na tu nádheru a posoudit její hodnotu pro naše duše.

převzato z the guardian

Advertisements